Jiří Paroubek letem světem

paroubek

Ústavní soud

paroubek

Politici napříč celým spektrem se snaží najít řešení patové situace, kterou přivodil Ústavní soud tím, že prozatím odsunul konání předčasných voleb na neurčito. Ve středu se k tomu sešli na Hradě šéfové parlamentních stran, šéfové obou komor Parlamanetu a premiér Jan Fischer s prezidentem Václavem Klausem.

Ať už vymyslí jakoukoliv kličku, jak termín 9. a 10. října zachránit, hodlá toto řešení advokát Jan Kalvoda opět napadnout u Ústavního soudu. Inkriminovanou stížnost poslance Miloše Melčáka na neústavnost předčasných voleb, na jejímž základě soudci volby odložili, podával právě Kalvoda…

paroubek

Jsou situace, kdy se člověk spokojí s tím, že nemusí mít tzv. silný názor a bouchat do stolu. K případu včerejšího oznámení Ústavního soudu o předběžném opatření, během kterého bude posuzovat ústavní stížnost poslance Miloše Melčáka, se mi zřetelně rýsují dva pohledy na věc.

1. První říká, že ústavní soud nemůže posuzovat platnost ústavního zákona. Právo změnit ústavu je výsostným právem zákonodárných sborů podle ústavou předepsaných většin, ústava nic neříká o povaze, kvalitě či příliš častém výskytu ústavních změn. Každý ústavní dodatek, každá změna ústavy se vždy někomu principiálně nelíbí a vždy bude mít své fundamentalistické stěžovatele. O tom, co je a není ústavní zákon, rozhoduje jen a jen parlament.

2. Druhý pohled říká, že poslanecký paskvil, kterým se zkrátilo volební období, není ústavní zákon, protože je to jednorázová změna ústavy, na jedno použití. Protože měnit ústavu na jedno použití je protimluv, pak tím, že to poslanci udělali, sami normu svrhli z piedestalu ústavního zákona.

Za pozornost jistě stojí, jakou roli v celé hře hraje bývalý politik a dnes advokát Jan Kalvoda, který se v poslední době profiluje především jako advokát firmy Diag Human, které má stát vyplatit více než 9 miliard korun. Ten napsal 7.dubna letošního roku článek do Lidových novin. Jde o text velmi výrazný, velmi ostrý, velmi emotivní a fundamentalistický. Zdá se, že Kalvoda účelovou změnu ústavy opravdu prožívá. Další text napsal Kalvoda do deníku Právo před pár dny…

paroubek

Plénum Ústavního soudu dne 1. září 2009 ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická rozhodlo ve věci ústavní stížnosti Miloše Melčáka, bytem 760 01 Zlín, Obeciny IX/3617, právně zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem, s sídlem 160 00 Praha 6, Bělohorská 35, proti rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignovaného předsedou vlády, spojené s návrhem na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, takto:

Vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignovaného předsedou vlády, se odkládá.

Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. srpna 2009, se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignovaného předsedou vlády. Zároveň dle § 74 zákona č. 182/1993 Sb. spolu s předmětnou ústavní stížností podává návrh na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny. Uvedeným rozhodnutím prezidenta se cítí být dotčen zejména v základním právu plynoucím z čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen “Listina”), z něhož dle judikatury Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 73/04) plyne i právo na nerušený výkon veřejné funkce. Porušení tohoto základního práva pak spatřuje nikoli v protiústavním způsobu aplikace a interpretace právního řádu v ústavní stížností napadeném rozhodnutí prezidenta republiky, nýbrž v jeho právním základu, v ústavním zákonu č. 195/2009 Sb., jejž považuje za rozporný s čl. 21 odst. 2 a 4, čl. 22 Listiny a s čl. 9 odst. 2, čl. 16 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 Ústavy.

Ústavní soud neshledal důvody odmítnutí ústavní stížnosti dle § 43 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stanoví-li čl. I ústavního zákona č. 195/2009 Sb. ukončení volebního období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 2006 dnem voleb do Poslanecké sněmovny, které se mají konat do 15. října 2009, rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., určující den konání těchto voleb na 9. a 10. říjen 2009 - jakkoli má i prvky normativního právního aktu - nutno považovat za akt aplikace uvedeného ústavního zákona, jenž stěžovateli, který je poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, vymezuje okamžik ukončení jeho mandátu, čili ukončení výkonu veřejné funkce. V tomto smyslu je zásahem orgánu veřejné moci, který se dotýká jeho základního práva dle čl. 21 odst. 4 Listiny.

Podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Vycházeje z obsahu ústavní stížnosti ve spojení se závěry vyvozenými judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tj. z toho, že “soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak i přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem”, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele z pohledu pojetí jejího petitu (návrhového žádání) jako návrh, jímž se stěžovatel domáhá i odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta č. 207/2009 Sb. Své rozhodnutí přitom neučinil ultra petitum, nýbrž byl veden právním názorem vysloveným Evropským soudem při lidská práva v rozsudku ve věci Kadlec a další proti České republice (viz Soudní judikatura. Přehled rozsudků ESLP, č. 4, 2004) k otázce interpretace vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti (viz též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 687/04).

Ústavní zákon č. 195/2009 Sb. je tzv. normou opatřením, jež se naplní k určitému časovému okamžiku (15. říjnu 2009). V usnesení sp. zn. Pl. ÚS 5/98 v souvislosti s přezkumem ústavnosti norem opatření v řízení o kontrole norem Ústavní soud konstatoval: “Právní úprava ústavního soudnictví v České republice stanoví právní účinky derogačních nálezů Ústavního soudu při kontrole norem ex nunc, a nikoli ex tunc (§ 70 a 71 zákona č. 182/1993 Sb.). Smyslem takto koncipovaného ústavního soudnictví je zabránit vzniku možných protiústavních právních následků v případech, kdy posuzovaný právní předpis alespoň hypoteticky předpokládá do budoucna vznik právní skutečnosti, jež by takovou protiústavnost mohla vytvořit. V právní praxi však existuje skupina právních norem, k jejichž naplnění dochází v jednom okamžiku (např. § 871 odst. 1 občanského zákoníku, v platném znění, jenž transformoval právo osobního užívání bytů na nájem), přičemž u nich ani hypoteticky již v budoucnu nemůže vzniknout právní skutečnost, jež by vyvolala právní normou předvídané následky. Posuzování takovýchto případů, jež je svojí povahou posuzováním retroaktivním, přesahuje pravomoc Ústavního soudu a plně náleží, s vědomím ústavních omezení, do pravomoci demokratického zákonodárce.” Uvedený právní názor pak potvrdil i ve své další judikatuře (viz nález sp. zn. III. ÚS 288/04, usnesení sp. zn. III. ÚS 30/04, III. ÚS 506/04). Minimální časový prostor vymezený okamžikem zahájení řízení v posuzované věci a naplněním normy opatření (ústavního zákona č. 195/2009 Sb.), jež dle stěžovatele zakládá tvrzenou protiústavnost, neumožňuje Ústavnímu soudu uplatnit Ústavou mu svěřenou kompetenci v oblasti konkrétní kontroly norem. Jedinou alternativou jejího uplatnění je proto odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb.

Ústavní soud přitom neshledal žádné okolnosti, jež by svědčily o veřejném zájmu, který by odkladu vykonatelnosti bránil (odkladem výkonu rozhodnutí prezidenta republiky volební období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 2006 trvá dále dle obecné ústavní úpravy a nevzniká jím újma na veřejných prostředcích, jelikož zatím na zajištění voleb vynaloženy nebyly) a rovněž neshledal, že by odklad vykonatelnosti bránil realizaci oprávnění třetích osob, jež by mělo vyplynout z napadeného rozhodnutí, pročež dle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2009, Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu